Byla neděle 4.8. 2019 a já se svou rodinou jsme ve 2:00 odjeli z domu směr letiště Praha. Cestou jsme odvezli domu mého přítele, který až do mého odjezdu byl se mnou. Zastavili jsme před jeho domovem a já jsem ho šla vyprovodit a rozloučit se. Pevně jsme se objali a oba jsme začali plakat. Pro oba dva bylo nepředstavitelné pustit se a říct si: ,, Ahoj, uvidíme se za rok.“ Ta chvíle ale přišla, musela jsem se ho pustit, dát mu poslední polibek a říct mu na rok sbohem. Jelikož mám ale skvělého přítele, který mě ve všem podporuje, už odzačátku mě podporuje i v tomto výměnném roce. Ví totiž, že mi to do života mnoho dá a stejně tak jako moji rodiče, i on pro mě chce jen to nejlepší.

Většinu cesty autem jsem prospala a probudila jsem se až na letišti, kde už na nás čekal můj strýček, aby se se mnou také mohl rozloučit.

Všichni se mnou šli odbavit kufry, a ukázali mi co a jak, abych věděla co mám dělat, až na to všecjhno budu sama.

A potom to přišlo, řekli mi: ,, Tak a dál už musíš jít sama.“ V tu chvíli se mi spustily slzy… a potom už to přišlo, loučení. Ani jedno oko nezůstalo suché…

Poslení foto s rodinou před odletem.

Po chvíli louční jsem si utřela slzy, vzala si kufřík, dala rodině poslední sbohem a šla vstříc svému osudu.

Hned u první kontroly ještě v Praze jsem ze stresu nechala svůj cestovní polštářek, tak jsme si na dalším letišti v Amsterdamu musela koupit nový.